čas kláry bočkayové a iluze milana bočkaye

Klára Bočkayová Jeden z vás ma zradí a iné príbehy, Galerie Stapro Pardubice, 13.5. - 26.6.2015

Milan Bočkay Obraz na plátně, plátno na obraze, Galerie města Pardubic, 13.5. - 21.6.2015

Lidové umění pro pop-artová východiska Kláry Bočkayové (1948, Martin, Slovensko) sehrálo zřejmě inspirační a stylotvornou roli srovnatelnou se vznikem české varianty kubismu na počátku dvacátého století. Tehdy domácí lidové formy nahradily vliv exotického afrického umění. Bočkayová čerpá méně z výtvarných motivů města a velkoměstské kultury, než z poetiky a fenoménu venkovských vyšívaných závěsů a kuchařek. V etapě pozdní moderny se mohl jevit tento materiál archaickým, archeologickým, zastydlým. Ve skutečnosti se folklor stal v šedesátých až osmdesátých letech výživným tématem i pro další slovenské umělce (Julius Koller, Stano Filko). Obrozenecký étos je ve slovenské umělecké tvorbě používán dodnes (Svatopluk Mikyta). Lze v tom spatřovat buditelské přesvědčení umělců a důkaz přetrvání obrozeneckých ambicí až do dneška. Včetně nacionalistických prvků zásadních pro udržení myšlenky národa. Jen o pár let dříve zkoumal lidové hudební motivy v souvislosti s osobní a národní identitou Milan Kundera v románu Žert, vydaném a zfilmovaném v závěru zlatých šedesátých.

Technika, kterou Klára Bočkayová používá převážně – frotáž, vychází ze surrealismu, ale jejím smyslem není vytváření jiných světů, právě naopak, dotek autentické minulosti, přes generace předané ženské zkušenosti. Beckettovská absurdita čekání na Godota souzní s ženským údělem života v očekávání, odvislým od patriarchální dominance. Surrealistickou akumulací může být také tvorba sbírky, jež je zároveň vytvářením archívu tak typického pro konceptualisty. Cílená sbírka lidových motivů na textilu a v kuchyňském vybavení je nezpochybnitelná jako vědecký princip, rešerše pro vlastní uměleckou práci. Klára Bočkayová frotuje celky rozměrných výšivek i jednotlivé detaily, posouvá je, opakuje, znečitelňuje. Použité písky v sérii s výšivkou podle Leonardovy Poslední večeře se dovolávají strukturální tradice informelu, ale použity v konceptuální rovině asociují čas a neustálou proměnu.

Amen, pravím Vám, jeden z Vás ma zradí nebo Já dobrého muže mám, jen vtedy pije, když mu dám. Texty a motivy na výšivkách u Bočkayové jsou a nejsou důležité. Biblické citace vytržené z kontextu patří ke klasice, ale veršíky v kombinaci s vyšívanými kresbami zastupují lidovou kvazimoudrost. Ty nejbizarnější jsou ekvivalentní humoru televizních a kabaretních bavičů. Autorčiným přetlumočením obrazové i textové části kuchařek se narativní prvky střetávají s konceptuální metodikou. Přepracovaná výšivka s Poslední večeří dokládá, že předmětem apropriace se pro lidovou kulturu mohlo stát umělecké dílo skrze století a stovky kilometrů vzdálené. Běžnější je postup právě opačný, který také užila Klára Bočkayová. Jde tedy o kulturní transformaci, jakousi tichou poštu, posun, který může naznačovat proces stávání se součástí kolektivní paměti.

Pro autorku se s lineární kresbou výšivky vynořující se na povrch malby připomíná i osobní historie a vztah k znovuobjeveným renesančním malbám. Jak byla vnímána Sixtinská kaple před restaurováním a krátce po něm? Restaurování a očištění bylo chápáno jako zkáza a destrukce uměleckých hodnot, uložených v temných vrstvách času a špíny. Se skutečným autentickým záměrem umělce naše představy o díle souvisely pravděpodobně jen málo. Leonardovu milánskou malbu mohou počítačové vizualizace zrekonstruovat na vícero způsobů, ale k původnímu záměru se možná nepřiblíží, stejně jako je mu vzdálený i její současný stav.

Klára i Milan Bočkayovi se shodně zabývají vztahem malířského média k sobě samému, styčnými plochami a ambivalencemi mezi malbou a obrazem, malbou o malbě, kresbou o kresbě, či metamalbou a metakresbou, jak trefně popisuje Jiří Valoch v jasnozřivém textu z Bočkayova katalogu z roku 1989. Dokonce se táže: je výběr citátu méně autorstvím než vlastní kompozice? dávno přes tím, než se začalo ve Střední Evropě hovořit o apropriativním umění.

Oba autoři bývají rovněž shodně (přestože jejich postupy jsou odlišné) řazeni do proudu analytické malby. Analytická malba jako pojem zdomácněl jen v některých zemích Evropy. Na Slovensku, na rozdíl od českých zemí, šlo o označení aplikace konceptuálního myšlení na médium malby. V Čechách ve stejnou dobu převážily postmoderní tendence.

Malba Kláry Bočkayové vychází z kresby, papíru a frotáže, z posunů, seriality. Její plátna pracují s časem, ale nezabývají se iluzí, na rozdíl od obrazů Milana Bočkaye (1946 Krušovce, Slovensko). Jeho pop- a op-artové kořeny se dotkly problému vnímání a interpretace viděného a směřovaly k hyperrealismu. Doslovnost bývá považována za tradiční. Malíř, schopný teoretické reflexe svých pláten, hovoří o starořeckém soupeření dvou umělců, o obelstění nikoli pouze vizuálně netrénovaných očí, ale o pasti na profesionály, jak o tom vypráví Plinius. Bočkay kombinuje iluzivní fragmenty, které známe z nutkavých kreseb během nudných hodin na základní škole, ale stejně na jejich vějičku vždycky skočíme. Protože naše oko chce věřit tomu, co vidí. Milovníci umění u Bočkaye obdivují namalovaná pomačkaná plátna, vystínované pastelky, dvojitě vedené linie provázků a svazků proutí, poučení diváci odhalují původní autory kreseb použitých v hlubším plánu. Převzatá umělecká díla jsou tak dobře známá, až působí jaksi podprahově. Do tohoto tance klamů a iluzí vstupují zadní strany obrazů, rub namalovaný na líc a hrátky s Duchampem či Magrittem. Máte doma Magritta? Ano, ale je to Bočkay...

Malíř si hraje se surrealistickým popřením viděného (Toto není dýmka) a nasazuje automatickým předpokladům korunu ze šaškovských rolniček. Je zarážející, jak často nám mysl napovídá jako google našeptavač a podsouvá významy, až vlastně nevíme jistě, co vidíme. Okamžik znejistění reality pochází z metaforiky normalizační doby, kdy vše bylo kódované. Na vystavených malbách Bočkay anekdoticky předestírá téma malířské stopy, tak zásadní pro americkou abstrakci. Zabývá se také vztahem malby a fotografie. Fotografie není jen konkurentem a souputníkem malby v posledních víc jak stopadesáti letech, je také médiem, které se odvolává na autenticitu a dokumentární pravdomluvnost. Je považováno za důkazní materiál. Přesto všichni víme, že situace fotografie ve vztahu k pravdě je mnohem komplikovanější. Bočkaye zajímá veristický princip ve smyslu biblického Pilátova zpochybnění: Co jest pravda? Lehkost, čistota a jas obrazů na zdech galerie se zdá být spíše oknem do jiného prostoru, než cizím, importovaným předmětem. Některá spojení jsou výzvou, například Leonardův komplikovaný létací stroj v podkresbě a v druhém plánu iluzivně zavěšený běžný utahovací klíč. Analogicky van Goghův most a na provázku uvázaný svazek štětců. Právě 3D reálnost obyčejných předmětů je metaforou pro hlubokou úctu k významným tvůrčím činům minulosti a nadnesením otázky po heroických činech naší doby.

Z textu Martiny Vítkové pro časopis Ateliér

Fotka 6

Fotka 5

Fotka 4

Fotka 3

Fotka 2

Fotka 1


galerie města pardubic

Příhrádek 5, 53116 Pardubice
T: (+420) 777 820 267
E:



otevírací doba:
úterý–neděle 10–18 hodin


VSTUPNÉ ZDARMA

WIFI PŘIPOJENÍ ZDARMA

FOTOGRAFOVÁNÍ POVOLENO

VIDEOPROHLÍDKA


Novinky

Vážení návštěvníci, pro letní měsíce jsme pro Vás ve spolupráci s kurátorkou Martinou Vítkovou připravili kolektivní výstavu O umění válečném. Válka a násilí, vítězství silnějšího, je něčím, co k naší kultuře od nepaměti patří. Kde se v nás ještě dnes berou bojovné instinkty, když každé ráno jezdíme hromadnou dopravou do kanceláře, kde poctivě sedíme u počítače a generujeme tabulky? Výstava je sondou do existence válečného pudu v každém z nás. Setkáte se s obrazy, kresbami, objekty i videi. Najdou se tu letadla, bojové vozy, celé strategické situace, ale i indiáni, samurajové, šípy, palné zbraně a brnění. K výstavě vydáváme doprovodný leták, výstava potrvá do 3. září.


NAŠI PARTNEŘI


   
   

Newsletter

Newsletter