Co pro nás dnes ještě socha muže na koni znamená?

Koně umělců nepocházejí z tohoto světa, nebo spíš nikoli převážně, vycházejí spíše z podhoubí legend. Částečně z příběhů o Pegasovi, Alexandru Makedonském a Bukefalovi, o Šemíkovi a bělouši kněžny Libuše, nebo o svatém Jiří, jak z koňského hřbetu zabíjí draka. V legendy se proměnila i minulá vítězství a dramata.

Koně jsou od nepaměti zasvěceni slunci. Podle antických představ se bůh Slunce Hélios či Apollon pohybuje po nebesích ve zlatém voze taženém několika páry okřídlených koní. Boha moře Poseidona uctívali Řekové původně jako boha koní a on sám se v koně proměňoval. Legenda o jeho voze s hřebci z bělostné pěny ožila na slavném obraze Waltera Cranea Neptunovi koně z konce 19. století. A skrze obraz ve filmu Pán prstenů jako kouzlo elfů doputovala až do třetího tisíciletí.

Kůň je spojován i s vodou. Bronzoví i kamenní koně vyskakují z mnoha fontán na světě. Od Apollonovy fontány ve Versailles postavené pro Krále Slunce, přes Památník Girondistů v Bordeaux (1894-1902). Až ke slavné římské Fontaně di Trevi Nicola Salviho v Římě (1762) a běžícím Mustangům v Las Colinas v Texasu od Roberta Glena (1984). Ve Skotském Fairfaxu jsou k vidění třicetimetrové hlavy koní sochaře Andy Scotta. Jde o nadpřirozené koně z keltské mytologie, kterým se říká Kelpies.

Historii jezdeckých pomníků položila základ antika. Nejstarší pomník, který známe, je jezdecký portrét římského císaře a filozofa Marca Aurelia z 2. st. n.l. Na koni se nechal zachytit Karel Veliký v 9. st. Velké slávy se dočkaly pomníky renesanční: Donatellův Gattamelata v Padově a kondotiér Colleoni Andrey Verrocchia v Benátkách. Největším pomníkem po krátkou dobu (až do zničení francouzskými vojsky) byl Leonardův hliněný kůň v Miláně zhotovený pro Lodovica Sforzu. Jezdecké pomníky - Equestrian statues jsou modelovány pro vyjádření velikosti panovníků, generálů, dobyvatelů, světců, loupežníků, Indiánů, kovbojů i Johanky z Arku. Pro sochaře jde o nejkomplikovanější problém a nejdražší zadání a tím pádem o nejprestižnější zakázky. Často jsou s nimi spojeny soutěže.

Klasicistních jezdeckých soch je po Evropě několik desítek, mezi nevýznamnější patří tvorba Bertela Thorvaldsena (1770 - 1844), Maxmilián I. Habsburský v Mnichově, polský vojevůdce Jozef Poniatowski před prezidentským palácem ve Waršavě a quadriga na budově Thorvaldsenova muzea v Kodani. V Itálii a Británii nelze minout sochy Carlo Marochettiho (1805 - 1867), krále Richarda Lví srdce u Westminsteru, vévodu Savojského v Turíně, královnu Viktorii a prince Alberta v Glasgow. V Glasgow je také nejkontroverznější Marochettiho pomník knížete Wellingtona, který se z důvodů jasných jenom místním neobejde bez červenobíle pruhovaného patníku na hlavě.

V druhé polovině 19. a na počátku 20. století se produkce jezdeckých památníků ještě zvýšila. Po celém světě lze objevit státníky, spisovatele i literární hrdiny zachycené jízdmo. Skutečně démonický Francisco Pizarro od Charlese Rumseye (1879 - 1922) je instalován ve Španělsku v rodném Trujillo a také v jihoamerické Limě, kde se socha z diplomatických důvodů stěhovala na méně nápadné místo. Součástí obřího římského Oltáře vlasti (1885 - 1925) je jízdní socha prvního krále sjednocené Itálie Viktora Emanuela II. Revolucionář Giuseppe Garibaldi Emilia Galloriho z r. 1895 dohlíží na Řím z pahorku Janiculum. Petr Veliký alias Měděný jezdec inspiroval báseň Alexandra Puškina, a protože pomník přežil všechny války, je s ním spojena legenda, že město nikdy nebude dobyto, dokud zde bude stát. Modelem pro koně ruského cara byli dva z proslavených hřebců hraběte Orlova.

Autorkou nejmohutnějších a nejprestižnějších pomníků se mohla stát i žena. Byla jí americká sochařka z Massachussetts Anna Hyatt Huntington (1876 - 1973). Její španělský národní hrdina El Cid na roztančeném koni pozdvihá svůj prapor ve městech Seville, San Francisku, San Diegu a Buenos Aires. Na podobně rozpohybovaném oři napřahuje na Mannhattanu meč Johanka z Arku. Kubánského národního hrdinu José Martího posadila sochařka v newyorském Central parku na vzpínajícího se hřebce a mladý Lincoln si v amerických Syrakusách na hřbetě koně čte!

Pro USA a Velkou Británii dlouho platilo, že zobrazení koně vypovídalo o způsobu smrti jezdce. Vzpínající kůň obvykle znamená, že jezdec padl v boji. Zvednutá přední noha značí zranění jezdce v bitvě nebo smrt, která následovala. Když se kůň dotýká země všemi končetinami, je jasné, že jezdec v boji nezemřel. Ale některé pomníky tato pravidla porušují. Ve dvacátém století se USA staly velmocí jezdeckých a bronzových pomníků.

V Čechách hrají jezdecké pomníky hlavní roli v národních legendách. Pod muzeem, na bývalém Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí, dominuje Svatý Václav J. V. Myslbeka (1848 - 1922). Předlohou pro Václavova koně byl bělouš Ardo, východofríské či oldenburské plemeno z pražského Vojenského hřebčína. Sochaři jindy tak posedlému historickou věrností vůbec nevadilo, že východofríský kočárový kůň v 10. století ještě neexistoval. Za nezvyklý svázaný ocas  je zodpovědná náhoda a ošetřovatel, který nechtěl, aby se hřebec cestou do Myslbekova ateliéru umazal od bláta po dešti. Kritik K. B. Mádl obdivoval Myslbekova koně slovy energie, pevnost, plastická síla, animální nervnost. Ardo bez Václava je osazen v Košicích v areálu Univerzity veterinárního lékařství.

Se soutěží na pomník Svatého Václava byly na sklonku 19. st. spojeny diskuse o české státnosti, jíž byl světec nejdůležitějším symbolem. Vyhrála Hlávkova a Myslbekova vize knížete bojovníka nad mnohem mírumilovnější verzí Bohuslava Schnircha (1845 - 1901). Schnirchův Václav je mírotovorce žehnající národu, který podle legendy vyjede v nejhorších chvílích národa na statném bělouši v čele blanických rytířů.

Bohuslav Schnirch vytvořil do Poděbrad jezdecký pomník českého krále Jiřího z Poděbrad. Socha není odlita z bronzu, ale vytepána z 12 měděných plátů upevněných na nosnou ocelovou kostru. Jiří je zachycen ve chvíli, kdy podává ruku ke smíru poraženému Matyáši Korvínovi po bitvě u Vilémova r. 1469. Největší a bezesporu nejznámější Schnirchovo dílo jsou bronzové Trigy (antická trojspřeží) s bohyněmi vítězství na nárožních pylonech Národního divadla. Sochař na nich pracoval tři desítky let. Původní koně byli zničeni při požáru divadla, nové vytvořili Schnirchovi žáci, k nimž patřil např. Ladislav Šaloun.

Trigy odkazují k antice a k trojspřeží z chrámu sv. Marka v Benátkách. Benátské koně původně pocházejí z Cařihradu, při svém tažení do Itálie je uloupil Napoleon a z Paříže je odvezl po letech zpět sochař Antonio Canova, který za vyhledávání a navracení uloupených uměleckých skvostů získal od papeže titul  markýz z Ischie.

V meziválečné době se připravoval pomník Jana Žižky na Vítkov, osazen byl až po válce. Z dnešního úhlu pohledu se zdají být diskuse o rase hejtmanova koně celkem zábavné. V jedné verzi měl táboritský vojevůdce sedět na arabském koni! Nakonec se modelem koně stal slezský norik z Tlumačova, ryzák Albin Theseus. Model Albina Thesea stojí v zámeckém parku ve Slatiňanech. Žižka Bohumila Kafky (1878- 1942) je čtvrtou největší bronzovou sochou na světě. Největší jezdeckou sochou je od roku 2008 mongolský dobyvatel Čingischán nedaleko Ulanbátáru, v jehož hlavě se dá navečeřet, podobně jako v čelence Sochy svobody.

Ale ani v době řvoucích motorů nepřicházejí koně zkrátka. Karel Nepraš usadil na žižkovském náměstí na koně spisovatele Jaroslava Haška. Hašek byl legionář v Rusku, kde patrně na koni jezdil, ale Neprašův koník je spíš pivovarský, navíc sochař Haškovi na koňský hřbet přidal barový pultík a pípu. Poslední soutěží na jezdeckou sochu se stal opakovaně Markrabě Jošt Moravský pro Brno. V první soutěži zvítězil návrh Maria Kotrby, v druhé Jaroslava Róny, ale soutěžních návrhů vzniklo mnoho a ty nejzajímavější byly diskusí o tom, co pro nás ještě dnes může socha muže na koni znamenat. Jestli ještě vůbec něco. Slabinou soutěže byl i skrze věky ztracený význam osobnosti moravského správce. Jezdec měl na Moravském náměstí symbolizovat Odvahu, která doplňuje už existující alegorické sochy Spravedlnosti, Mírnosti a Prozíravosti.

Martina Vítková

Fotka 3

Fotka 2

Fotka 1

Fotka 4

Fotka 5


galerie města pardubic

Příhrádek 5, 53116 Pardubice
T: (+420) 777 820 267
E:



otevírací doba:
úterý–neděle 10–18 hodin


VSTUPNÉ ZDARMA

WIFI PŘIPOJENÍ ZDARMA

FOTOGRAFOVÁNÍ POVOLENO

VIDEOPROHLÍDKA


Novinky


V pátek 28. dubna v 18 hodin Vás srdečně zveme na vernisáž výstavy Jiřího Davida ...zase kopíruji hladiny řek..., na které budete mít příležitost konfrontovat svět autorových intimních vzpomínek, přetavený do objektů a instalací, s jeho aktivními společenskými postoji a silným veřejným hlasem. Jeho předlistopadové i polistopadové umění je pod povrchem i otevřeně angažované. Přijďte se podívat, jak nakládá s intimitou vlastních vzpomínek a jaké vzkazy nám jeho instalace na Příhrádku předává. Přípravu pro Vás kurátorsky připravil Pavel Šmíd.


Jak vypadá pomoc v krizi? V komunikačním prostoru Vám od 28. dubna do 16. května představíme dvacet unikátních fotografií reálných příběhů reálných lidí s tématikou humanitární činnosti organizace Člověk v tísni. Tato organizace poskytovala humanitární asistenci při povodních v České republice, suchu v Somálsku, po tajfunu na Filipínách, zemětřesení v Nepálu, během válečných konfliktů v Sýrii či na Ukrajině. Přijďte se inspirovat k pomoci druhým.
Každou středu od 16:30 do 18:00 hodin máte možnost připojit se k výtvarnému kurzu pro dospělou veřejnost, který vede pardubická výtvarnice a scénografka Renata Hans. Seznámíte se základy prostorového modelování v kresbě a budete vědět, jak na perspektivu, zobrazení drapérie i zátiší. Cena lekce je 150,- Kč. Hlaste se lektorce na tel. 776 825 770.

NAŠI PARTNEŘI


   
   

Newsletter

Newsletter