ticho a zvuky - perforemer na vernisáži

Podívejte se, jak probíhala vernisáže výstavy Jana Dudeška za účasti jejího kurátora Pavla Šmída, historičky umění Martiny Vítkové a řady dalších hostů. Zazněla i Dudeškova báseň JSEM - humorná glosa pardubických reálií.

Výstižný proslov Martiny Vítkové, přibližující performerskou stránku umělcovy osobnosti, si můžete přečíst v plném rozsahu:

 Když Jára Cimrman zmiňoval Nový York a Liptákov, mé obce nejmilejší, Jan Dudešek by mohl právem říkat Curych a Pardubice. Aspoň k tomu mě přivedla zmínka Pavla Šmída v tiskové zprávě o rodné obci umělce, jíž jsou Pardubice. Ať obec obecná nebo centrum regionu, narodil se zde v roce 1946, vychodil tu elementární školy a výtvarné kroužky.

Své dospívání si ale díky plachtění a jiným sportům zahustil v Praze. Nedostudoval nicméně ani jednu školu, Zvolen nebo Praha, nic ho tu neudrželo a odešel za rodinou do Švýcar. Teď se připomínalo výročí, tak víme, že od událostí roku 1968 uplynulo už 45 let. Ve Švýcarsku se Jan Dudešek živil zpočátku jako kovář a zámečník, dalo by se říci. Vyráběl šperky a pomalu se stal realizátorem různých interiérových a exteriérových úprav pro rodinné domy, průmyslové objekty a církevní stavby. Ve Švýcarsku je zajímavé, že šlo o kostely katolické i reformované.

Švýcarsko je vůbec zajímavá země. Většinu dvacátého století jsme Švýcarům záviděli jejich neutralitu, protože středem Evropy se přehnaly všechny konflikty, kdežto v hornaté zemi uprostřed Alp jen klidně odtikávaly hodinky a hromadilo se zlato v bankovních sejfech. Na druhou stranu Švýcaři jsou nám velmi podobní. Jde asi o individuálnost, každý je jedinečný, nespojují se v neidentifikovatelnou masu nebo stádo. Bývají velmi vzdělaní – mají na to klid a jazykovou vybavenost. A jsou díky tomu tolerantní, také racionální, prakticky založení, ale zároveň bohémové.

Jazykové rozhraní nejméně čtyř jazyků dodává zemi otevřenost, která je výhodou v obchodu, schopnosti abstrahovat, téměř ve všem. A za Alpami je i bezpečno. Možná, že za Dudeškův odklon od regaty a větru ve vlasech k umění může hodně právě tahle přemýšlivá země.

Důležité je, že autor je performer, že se neschovává za svými výtvory, ale klidně Vám vlastní akcí ukáže, k čemu je která zvučná a pohyblivá věc vhodná. A při zvucích některých objektů člověka napadá, jak dlouho si naše kroky vesmír, který je založený na harmonii, možná dokonce podle Kupky na Bachově fuze, jak dlouho si vesmír naše kroky pamatuje. Dudeškovo umělecké dílo jsou buď Reagující objekty, textové instalace nebo ploché objekty (které někdy trochu vypadají jako obrazy, ale nejsou) a se všemi se dá dělat performance.

Materiály jsou jednoduché, snadno dostupné, obklopují nás, ale takový technický cit pro materiál, s jakým ho Dudešek dokáže rozhýbat a používat, se v naší virtuální době už moc nevidí. Zvláštní kapitolou jsou Skleněné série, kterým říká prekérní věci. Materiál se dostává na hranice až snad i za hranice svých možností. Nebo aspoň možností, které v něm my běžní netechničtí lidé vidíme.

Dudešek umí využívat přirozené síly, gravitace, setrvačnost, luminiscenc, odraz paprsků od lesklých a proměnlivých povrchů, interference, chvění, vlnění, recyklace, průřezy. Jemu kauzalita funguje tak nějak skoro nemožně. Na druhou stranu je Dudeškovo umění trochu jako koncept Chytré horákyně. Má slabost pro věci, které tu jsou i nejsou, které slyšíme, ale nevidíme, které jsou statické a přitom v pohybu, vznášejí se a přitom neodletí a tak dál… Baví ho, když to cinká, hýbe se, ale ne zas moc a když se dá přes to koukat… Dlouhé podprahové tóny připomínají původ světa a jeho rovnováhy ve zvuku slabiky ohm.

Na výstavě mi trochu chybí dokumentární fotografie land-artových realizací, akcí v krajině, když umělohmotné vidličky dokázaly vypadat jako rozeklané hadí jazyky a malé plachtičky se na kovových stvolech rozhýbávaly větrem. Ale pochopila jsem, že autor si těchto drobných dočasných realizací zas až tak neváží, považuje je za nějaké hraní bokem. Ale najdete je v katalogu nebo na autorových webových stránkách: dudesek tečka ch. Kdežto já zase nemusím jeho použité pneumatiky. I když někteří říkají, že záchranný kruh pro potápějícího se Ježíše namísto kříže je zajímavý nápad. Pneuma ve slově pneumatika totiž asociuje bondovský Dech života. Pneuma, dech, duch nebo vzduch je vlastně původně představa starých Řeků, stoických filozofů o podstatě světa. Navíc duše do auta je až na vzduch prázdná a ještě má další prázdný prostor uprostřed. Auto je prostě symbol civilizace a prázdné pneumatiky, to jsou ty naše prázdné uživatelské nádoby bez duše.

Původní mužně hemingwayovský název výstavy přes stín do dokonalého prázdna se postupně změnil ve femininní Echo of Gravity. Ozvěny přitažlivosti. Představuji si Echo, ozvěnu, jako skoro nahou nymfu s průsvitnými hedvábnými šátky uzavřenou v prostoru, kde se její hlas odráží. Nese se mezi skalami a lesem. Prázdnota není nijak absolutní, spíš je to buddhistické vyrovnání. Klídek a pohodička. Trocha kovově cinkavých zvuků, nic zrychleně civilizačního. A vždycky v Dudeškově prázdnotě tušíme Echo, ozvěnu, tu nahou nymfu. Není divu, že se ji autor pokouší svými instalacemi polapit.

Podstatná je u Dudeška také řeč, ať už čeština, němčina nebo angličtina. Stejně jako si hraje s dráty a kovovými traverzami nebo sklem, stejně dokáže ohýbat a prohýbat i řeč, jazyk. A to až v té míře, až se my převážně používající jen češtinu, musíme stydět, že je pro nás naše řeč jen dorozumívací kanál a nic tvůrčího. Když Dudešek do jednoho dopisu rýmoval Váhaví Vážení odVAHA – byl to pro překladatelku docela oříšek. Tady v Galerii města Pardubic se vytváří určitá linie, po Jiřím Hilmarovi, který také diváka rozhýbával k obcházení reliéfů a objektů, vystavuje Jan Dudešek, a vyžaduje, abyste po objektech k tomu určených přecházeli, poslouchali je a studovali odlesky.

                                                                                   Martina Vítková

Fotka 5

Fotka 4

Fotka 3

Fotka 2

Fotka 1

Fotka 6


galerie města pardubic

Příhrádek 5, 53116 Pardubice
T: (+420) 777 820 267
E:



otevírací doba:
úterý–neděle 10–18 hodin


VSTUPNÉ ZDARMA

WIFI PŘIPOJENÍ ZDARMA

FOTOGRAFOVÁNÍ POVOLENO

VIDEOPROHLÍDKA


Novinky


V pátek 28. dubna v 18 hodin Vás srdečně zveme na vernisáž výstavy Jiřího Davida ...zase kopíruji hladiny řek..., na které budete mít příležitost konfrontovat svět autorových intimních vzpomínek, přetavený do objektů a instalací, s jeho aktivními společenskými postoji a silným veřejným hlasem. Jeho předlistopadové i polistopadové umění je pod povrchem i otevřeně angažované. Přijďte se podívat, jak nakládá s intimitou vlastních vzpomínek a jaké vzkazy nám jeho instalace na Příhrádku předává. Přípravu pro Vás kurátorsky připravil Pavel Šmíd.


Jak vypadá pomoc v krizi? V komunikačním prostoru Vám od 28. dubna do 16. května představíme dvacet unikátních fotografií reálných příběhů reálných lidí s tématikou humanitární činnosti organizace Člověk v tísni. Tato organizace poskytovala humanitární asistenci při povodních v České republice, suchu v Somálsku, po tajfunu na Filipínách, zemětřesení v Nepálu, během válečných konfliktů v Sýrii či na Ukrajině. Přijďte se inspirovat k pomoci druhým.
Každou středu od 16:30 do 18:00 hodin máte možnost připojit se k výtvarnému kurzu pro dospělou veřejnost, který vede pardubická výtvarnice a scénografka Renata Hans. Seznámíte se základy prostorového modelování v kresbě a budete vědět, jak na perspektivu, zobrazení drapérie i zátiší. Cena lekce je 150,- Kč. Hlaste se lektorce na tel. 776 825 770.

NAŠI PARTNEŘI


   
   

Newsletter

Newsletter