podoby radka kalhouse

Nikdy vás nenapadlo, když jste se díval do něčích očí  – tak jako já jsem se kdysi do jedněch očí díval – nenapadlo vás, že stojíte jako žebráci přede dveřmi, jimiž nikdy nevejdete dovnitř? Ten, kdo vstoupí, to nikdy nebudete vy, ale ten, koho ve vás vidí ten druhý. Luigi Pirandello, Jindřich IV.

          Radek Kalhous nám dovoluje vstoupit do velkoformátových portrétních fotografií. Některé zobrazené osobnosti dobře známe, jiné nikoli. Fotograf nás staví před otázku poznání, skutečného poznání druhého člověka. Ale i sebe sama, protože vlastní tvář, zdroj naší identity, nikdy přímo nevidíme. Zahlédneme ji pouze zprostředkovaně v odraze zrcadla, vodní hladiny nebo fotografie. Cyklus Dvojice je tak praktickým cvičením z epistemologie = teorie poznání.

          Nabízí se i další, zcela praktická otázka: Můžeme jen podle vnější podoby, podle starého dobrého zvyku pohledem posuzovat, soudit a odsoudit? Možná nemůžeme, ale činíme tak. Vnější podoba, lidská fyziognomie odedávna vedla člověka cestou zkušenosti a instinktu.

          Jde fotografovi o vyvolání svědectví? Rozehrává snad hru na podobnosti a rozdíly? V komparaci vyvstane blízkost či odlišnost s větším důrazem. Soubor Dvojice naznačuje, že kluci z plakátu jsou lidé jako my, se všemi vadami na kráse. Všichni jsme ze stejného masa a krve. Bohužel i vrazi jsou lidé jako my. Jejich činy jim dovolilo uskutečnit soužití s námi. Slovní spojení odhalit svou pravou tvář je v našem slovníku velmi časté. Pravděpodobně jsou mezi námi také lidé, kteří jako Dorian Gray dokážou delegovat svoje viny a hříchy na jiný objekt nebo subjekt, například obraz. Ale je možné se viny, jež by se nám zračila v obličeji, zbavit vyznáním, zpovědí, odpuštěním, lhostejností, nacvičenou pokerovou tváří?

          Vedle denního chleba, kdy fotograf snímá pro noviny politické osobnosti i veřejnost, například na punkových festivalech, musíme připustit, že Radek Kalhous je fotograf - dobrodruh. Odpovídá na výzvy, fotografuje vrahy. Až po té skládá dle svého uvážení dvojice a ptá se, co vlastně o svých bližních víme? Existuje něco, co fotografie nedokáže zachytit? Výsledkem je výpověď o tváři lidstva v protikladech a podobnostech. U dvojic nejde o dvě stránky téže bytosti, ale o avers a revers určitého principu (starý/mladý, zbitý životem/zbitý boxerem). Zatímco zdobení na dětské tváři je dočasné, nasazenou masku je možné sundat a měnit spolu s vývojem a dorůstáním individuality, tetuáž právníka a umělce Vladimíra Franze je permanentní, jako by stále žil pod maskou.

          Co portréty spojuje? Vnější podobnost nebo příbuznost subtilnější, kterou vyčteme třeba z linie obočí? Třetí možností je propojení fotografickou stylizací, pohledem fotografa skrze skleněné čočky. Fotograf přijal roli herakleitovského chlapce-boha, sedíc na stole hraje vizuální pexeso. Páruje oči, nosy, fousy, zrzky, umělce.

          Když autor klade tváře mediálně známých osobností vedle tváří svojí rodiny, přátel, náhodných modelů a doživotně odsouzených provinilců, jeho přístup k fotografii není dokumentární, ale ani poetický. Jde o analýzu vnější podoby, o fotografickou pravdu. Jenže jak říkal už Pilát v bibli: Co jest pravda?

          Jsme zvyklí fotografii věřit víc než Písmu svatému, realitu posuzujeme a hodnotíme na základě věrnosti fotografiím. Realitou se stále více stává to, co ukazuje fotoaparát. Ale: kdo je schopen dokázat, že to, co vidí fotoaparát, je skutečná pravda? Lidské bytosti nedisponují absolutním poznáním, nemohou ho získat ani používáním sebedokonalejšího přístroje. Lze vytušit, že fotografovy prostředky - široký či dlouhý objektiv, čelní, přímé nebo rozptýlené světlo, dokážou z beránků učinit vlky a z vlků beránky.

          V záplavě fotografických obrazů je třeba se ptát: Skutečně může technický obraz převážit nad nejosobnějším vnímáním skutečnosti? Může nahradit smyslové poznávání? Zastupuje snad fotoaparát rozumovou reflexi? Fakt, že preferujeme oči, znamená, že nevěříme ostatním smyslům - chuti, vůni, doteku, zvuku.

          Můžeme souhlasit se spisovatelkou Susan Sontag, že pro dějiny fotografie je charakteristický zápas mezi dvěma různými nároky: zkrášlováním, jež pochází z umění, a pravdomluvností, která je proměňována nejen nehodnotící pravdou, odkazem vědy, ale také moralizujícím ideálem pravdomluvnosti, přejatým z literatury 19. století a (tehdy) nové profese nezávislého novináře.

          Kalhousovým cílem nepochybně bylo předestřít nehodnotící pravdu, do Dvojic se dostal i kus moralizujícího principu. Vyplývá z rutiny dennodenního zobrazování lidí, ze zvěčňování a publikování jejich co nejlichotivějších obrazů. Surově snímané fotografie jsou jako výkřik proti mediální zdi: krása není pravda! Člověk není dokonalý!

          Portréty nás staví do situace, kdy nás ohrožují. Atakují nás svou velikostí, přímým pohledem, před kterým neuhneme, detailní podrobností vykreslení tváře. Což nám na závěr dovoluje jen zdánlivě naivní otázku, o jejíž pravdivosti nepochybovali Indiáni: Krade fotografie duši?

výňatky z textu Martiny Vítkové pro doprovodný leták k výstavě

Fotka 5

Fotka 4

Fotka 3

Fotka 2

Fotka 1


galerie města pardubic

Příhrádek 5, 53116 Pardubice
T: (+420) 777 820 267
E:



otevírací doba:
úterý–neděle 10–18 hodin


VSTUPNÉ ZDARMA

WIFI PŘIPOJENÍ ZDARMA

FOTOGRAFOVÁNÍ POVOLENO

VIDEOPROHLÍDKA


Novinky

Vážení návštěvníci, pro letní měsíce jsme pro Vás ve spolupráci s kurátorkou Martinou Vítkovou připravili kolektivní výstavu O umění válečném. Válka a násilí, vítězství silnějšího, je něčím, co k naší kultuře od nepaměti patří. Kde se v nás ještě dnes berou bojovné instinkty, když každé ráno jezdíme hromadnou dopravou do kanceláře, kde poctivě sedíme u počítače a generujeme tabulky? Výstava je sondou do existence válečného pudu v každém z nás. Setkáte se s obrazy, kresbami, objekty i videi. Najdou se tu letadla, bojové vozy, celé strategické situace, ale i indiáni, samurajové, šípy, palné zbraně a brnění. K výstavě vydáváme doprovodný leták, výstava potrvá do 3. září.


NAŠI PARTNEŘI


   
   

Newsletter

Newsletter